Veřejný prostor zahušťují debaty na téma hodnocení žáků ve školách. Některé relevantní politické strany si dokonce vetkly do svých volebních programů zavádění formativního hodnocení namísto známkování do škol. Přičemž zůstává otázkou, kolik lidí ví přesně, co formativní hodnocení znamená. Zastánci známkování i zastánci slovního (popř. formativního) hodnocení používají své platné argumenty. Řekněme na rovinu, že argumenty v těchto debatách jsou na úrovni názoru. Ani jedna strana nepředložila čísla, která by opravňovala říci: “Tady je to černé na bílém, neoddiskutovatelná fakta, proto se rozhodujeme takto.” Lze ale vůbec najít čísla, tvrdá data, bytelné argumenty, které potvrdí názory a pocity té které strany?
Jsem rodič, přesněji řečeno matka. Namísto výzkumu, který by snad teoreticky mohl být dobře nadefinován a mohl by zkoumat výkony dětí hodnocených po nějakou dobu slovně anebo známkami, nabízím čísla ze života. Vezměme žákovskou knížku jednoho z našich dětí a podívejme se na hodnocení ve dvou hlavních předmětech: češtině a matematice. Jedná se o první pololetí 5. ročníku úplně obyčejné základní školy na malém městě v průběhu běžného školního roku (tedy s plnohodnotnou prezenční výukou) a známkami zapisovanými klasicky do papírové žákovské knížky.
Čeština
Diktát 1-
Diktát č. 1 1-
Přepis – Předložky 1
Diktát č. 2 1
Přepis – Vyjmenovaná slova 1
Diktát č. 3 1
Předpony 1-
Diktát č. 4 1
Diktát č. 5 2
Diktát č. 6 1-
Předpony s, z 2
Předpony s, z 1
Diktát č. 7 1
Diktát č. 8 1
Doplňovačka – Vyjmenovaná slova 1
Diktát č. 9 1
Diktát č. 10 1-
Diktát č. 11 1
Vzory podstatných jmen 1,1
Diktát č. 12 1
Pololetní práce 1
Čtení 1
Přepis 1-
Referát z četby 1
Co se z takového zápisu jako matka dozvím? Páťáci v češtině opakují vyjmenovaná slova a ze slovních druhů předložky, k tomu se učili předpony. Všechno dosud probrané se zkouší formou diktátů, přepisů a doplňovaček. Kromě gramatiky se děti věnují i čtení a učí se hovořit před publikem.
Moje dítě zcela zjevně nemá s češtinou žádný problém. Občas mu uteče nějaká chyba v diktátu a u předpon. Všechny diktáty nosí domů k podpisu, vidím tedy, jaká pravidla se ve škole procvičují, případně v čem dítě nejčastěji chybuje.
Matematika
Slovní úloha 3
Pětiminutovka 1
Dělení se zbytkem 1-
Geometrie – opakování 1
Písemné násobení 1
Jednotky délky 2-
Jednotky hmotnosti 2-
Jednotky času 2
Slovní úlohy 1, 1
Geometrie – opakování 1.
Pětiminutovka – násobení, dělení 1
Pětiminutovka – sčítání, odčítání 1
Zlomky 1-2
Zlomky – slovní úloha 3
Pololetní práce 1-
Co jsem se dozvěděla o matematice svého dítěte? Viditelně mělo zmatek v jednotkách, potýkalo se se zlomky a šly mu bez potíží základní matematické operace. Protože dělalo domácí úkoly, vím přesně, co mu u zlomků nešlo a v čem si bylo nejisté. Nakonec se všechno velmi slušně doučilo, protože pololetní písemná práce dopadla nad očekávání. Matematiku zatím zvládá spíš dobře, než výborně. Umí se doučit potřebné, říct si o pomoc a s touhle výbavou může do budoucna udržovat matematiku na přijatelné úrovni.
Na třídních schůzkách mi paní učitelka řekne, jak se dítě zapojuje do vyučování, jak se vypořádává s úspěchem a jak s neúspěchem a jak si vede ve vztahu ke spolužákům.
Z mého pohledu tedy kombinace hovorů s dítětem, známkování, domácích úkolů a třídních schůzek výborně funguje. Dítěti i rodičům poskytuje detailní představu jak o obsahu učiva, tak o prospívání. Známkou je přesně vyjádřeno, na jaké úrovni se v tom kterém učivu dítě nachází. Srozumitelné pro dítě, rodiče i učitele. Na posloupnosti známek vidím, zda se dítě lepší, horší, nebo zůstává na svém.
Neznám tedy odpověď na otázky, proč by nám tohle všechno měli učitelé každé pololetí vypisovat do slovního hodnocení. Proč by tam měli opakovat to, co vidím, prožívám s dítětem, slyším na třídních schůzkách? Proč by se měli tak strašně namáhat, když už svoji práci opakovaně odvedli – odučili, ověřili, ohodnotili, zapsali, sdělili. Co ještě dalšího od učitelů chceme? Každý asi něco jiného, záleží totiž na tom, co chceme od školy.
Očekávám, že se mé dítě v základní škole naučí znalostem a dovednostem a naučí se také učit se. Předpokládám také, že se učitelé chovají k dětem slušně a dbají na slušné chování i mezi dětmi. To je v kostce všechno, co od učitelů chci: předejte srozumitelnou formou dětem potřebné znalosti a pomozte jim s dovednostmi. Mé dítě chodí do školy pro to, aby bylo schopné dále studovat, a/nebo nastoupit do práce na kvalifikovanou pozici. Stručně řečeno, aby bylo konkurenceschopné na studijním a pracovním trhu.
Z toho logicky vyplývá, že nechodí do školy primárně proto, aby se tam dobře cítilo. “Z toho chleba nenapečeš”, jak se lidově říká. Pokud zanedbalo svoje povinnosti nebo se nechovalo přijatelně, je úplně v pořádku, že se ve škole necítí dobře. Může se necítit dobře, když nahlédne, že jeho výkon je ve srovnání s jinými průměrný nebo podprůměrný. I to je mu k dobru: dostává totiž včas a srozumitelnou formou zprávu, že buď musí přidat (a něco pro to udělat), nebo se smířit s tím, že v některých oborech nebude podávat skvělé výkony. Což je též neocenitelná informace.
Dnes se používá moderní slovo wellbeing jako měřítko péče školy o dítě. Škola (prostředí, vedení, učitelé, hodnocení, rituály …) se má snažit, aby v ní dítěti bylo dobře. Věřím, že dítěti bude nejen ve škole, ale i v životě dobře, když bude něco umět. Když se bude moci opřít o svoje znalosti a dovednosti. A o výchovu, kterou mu primárně zajistí rodina.
Někteří lidé vzali známkování útokem, rozcupovali ho na kousky. Tímto aktem boří. Boří zavedený systém většinově akceptovaný, aniž by současně nabízeli přijatelnou a většinově akceptovanou alternativu. Jsou někde dostupná data, která by ukazovala beze vší pochybnosti, že děti hodnocené slovně podávají ve škole lepší výkon, mají více znalostí, umějí toho více nebo lépe? Ptám se na tvrdá data, nikoliv na myšlenkový řetězec:
známky stresují – ve stresu se dítě necítí dobře – klesá výkon – odstraňme známky – odstraníme stres – dětem se zvedne nálada – začnou podávat lepší výkony.
Vypadá to pěkně, zní to logicky, ale to by nemělo stačit na veliké změny ve škole. Dejme na stůl tvrdá data a na jejich základě se rozhodněme. Nebo zadejme několika nezávislým pracovištím výzkum na téma známky nebo slovní nebo formativní hodnocení a na základě jejich zjištění se rozhodněme. Dokud ale nejsou data k dispozici a my nemáme představu, co změna za pár let udělá s našimi dětmi, s naším školstvím, s naší ekonomikou, s prosperitou celé země, setrvejme u léty prověřeného, srozumitelného systému známkování.
Nebo je ještě varianta, že některým (kolika?) rodičům nejde primárně o znalosti a dovednosti dětí, ani o srovnání výkonu jejich dítěte s ostatními, ale o úplně jiná měřítka. Třeba o to, aby jejich děti chodily do školy rády, aby se jejich znalosti, dovednosti a postoje změnily na kompetence, aby se maximálně individualizoval přístup ke každému jednotlivému dítěti a oceňoval se ve formativním hodnocení každý pokrok, který dítě udělalo. Dobře, pro ty může být formativní hodnocení jediné přijatelné. Ale zůstávají důležité otázky: Je to dětem k dobru? A je to k dobru celé společnosti?
Že prý to pomůže hlavně tomu wellbeingu, sebevědomí, motivaci, zodpovědnosti žáků za vlastní výsledky. Třeba ano, třeba ne. Ukažte data! A pak se bavme o změnách.
K tématu také viz https://tradicnirodice.cz/?p=265