Dopis naší třináctileté dcery
Už si to skoro ani nepamatuju. Je to dávno, v minulém životě. Vstávám a těším se. Těším se na Káju, kamarádku a spolužačku, s kterou sedím 7. rok v lavici. Pořád si máme co říct, a teď máme navíc nový nápad na vydávání školního časopisu. Tak spolu kreslíme, vymýšlíme, píšeme a plánujeme a dneska to všecko chceme říct ještě Ondrovi, Nele a Kubovi, jestli se k nám přidají. V obědové pauze půjdeme do knihovny, chci si půjčit další díl Bářina kouzelného atlasu a budu z něj mít referát. Paní učitelka vždycky tyhle referáty pozorně poslouchá a doptává se a ocení je, to mám ráda a baví mě to. S holkama si pak povídáme, kdo jaký díl už četl a co koho ještě čeká, a jak se Bára pak dostává z minulosti zpátky. A těším se na hodinu matiky, bereme přímou a nepřímou úměrnost, už jsem to konečně pochopila a baví mě příklady s rovnicema a baví mě, že to už umím. A pak … a pak konečně jedeme se skautem na výpravu. Jupíí! Budeme tam přespávat a vrátíme se až v neděli. A spoustu her a písniček a budeme vařit a musíme vymyslet nové jméno a pokřik pro naši družinu. Už za pár hodin!
Teď
Tak tohle bylo Tenkrát. Dneska ležím ráno v posteli a nechce se mi vstát. Proč taky. Stejně si sednu k počítači a budu koukat na obrazovku plnou obdélníčků s monogramama svých spolužáků a učitelů. Do prázdna. Hodinu za hodinou. Stejně jako předevčírem, včera, zítra, pozítří. Před měsícem. Před Vánoci. Nakonec vstanu, ale netěším se na nic a vnímám, že mě zase bolí hlava. Strašně moc. A záda. Cvičím, jak mi na rehabilitaci poradili, ale záda bolí pořád a pořád. Jen přes Vánoce a v létě mě nebolely. Po snídani zapnu prokleté teamsy, naskakují obdélníčky. Nesmíme mít zapnutou kameru, protože pak teamsy vypadávají. Nesmíme mít zapnuté mikrofony, protože to všechny ostatní ruší a píská jim to. Tak koukám na obdélníčky a poslouchám zase a zase, že většina spolužáků neodevzdává domácí úkoly. A nehlásí se. Proč to mám poslouchat? Já úkoly odevzdávám a hlásím se. Většinou. A stejně poslouchám po stopadesáté, že někdo jiný to nedělá. Pan učitel zase vysvětluje zlomky, už taky po stopadesáté. Když vyvolá Martinu, dlouho nic neslyšíme. Pak slyšíme jen samohlásky, štěkot psa, střílení a šílenou hudbu. Martina sleduje Avengers, ne zlomky. “Pane učiteli, na co jste se mě ptal, já vás neslyším.” Zlomky, psa, střílení i samohlásky jsem poslouchala i včera i v pondělí. Pan učitel se rozčílí, domlouvá Martině, ostatním říká, že takhle tedy ne. A znovu vysvětluje, jak najít společného jmenovatele. Nedokážu se vůbec soustředit, hlava mi hučí a pálí mě oči. A to je teprve první hodina. Nakonec dostaneme domácí úkol, který mi odpoledne zabere tak hodinu a přepínám se na hodinu angličtiny. A tak to jde pořád dál až do oběda. Mezitím si z bakalářů vytisknu úkoly na dnešní den a vidím, že u počítače zase budu sedět až do večera. Matematika, angličtina, zeměpis, přírodopis, fyzika. Výtvarka. Už teď se mi zvedá žaludek. Hučí mi v uších a hlava bolí jak střep. Já už nechci!! Už nemůžu!!!! Nechci pořád jenom sama zavřená v pokoji pracovat a pracovat. Pořád jenom úkoly a zase úkoly. Jeden za druhým. Když neodevzdám úkol, přistane mi na bakalářích pětka. Když nám učitel nepošle slíbenou tabulku s nepravidelnými slovesy v angličtině, nestane se nic. Uvězněná v jednom bodě a nemůžu se hnout. Jsem stále uvězněná mezi horami úkolů. Když jeden úkol udělám, hned mi tam připadne další. Jako když vylévám vodu z oceánu. Naberu, vyleju vedle a než se otočím zpět, to samé místo je zatopené další vodou. Cítím se jako v paralelním světě. Jako ve hře, kterou nikdy nemůžu vyhrát, ať se snažím sebevíc. Mám sice na vysvědčení samé jedničky, ale cítím, že nic nového neumím. Nic jsem se letos nenaučila. Splnila jsem všechny úkoly, dostala jsem za ně jedničky, ale já tu látku prostě neumím a učitelé to ani nezjistí. Nepodvádím, všechno píšu poctivě, ale loni touhle dobou jsem uměla mnohem víc než teď.
Jdu za maminkou do kuchyně, jestli by mi pomohla najít na internetu, zda mají mlok a gaviál pravé zuby. Už jsem prošla několik stránek, u mloka si nejsem pořád jistá, gaviál zuby má, ale nevím, jestli jsou pravé. V učebnici to není. V pracovním sešitě taky ne. Maminka pomáhá mladší sestře s češtinou, musím chvilku počkat. Přibíhá starší brácha. Toho je mi líto nejvíc. Loni se hrozně učil, aby se dostal na vysněný gympl do Prahy. Povedlo se mu to a bydlel v září na intru a všecko se mu líbilo a potkal nové lidi a přihlásil se na basket a chodil hrát s klukama frisbie a jezdil domů na víkendy nadšený a pořád něco vyprávěl a ukazoval nám fotky a jenom zářil. Jenže to bylo taky tenkrát. A teď je tu několik měsíců zavřený, nové kamarády strašně daleko, nové učitele ani nestačil všechny poznat a na začátku s ním ještě byla sranda, ale teď je smutný a má v tváři tik, kterej má vždycky, když je v napětí a něco ho trápí. Je tak společenskej a milujou ho děti a ta samota pro něj musí být strašlivá. Včera jsem si všimla, že brečel, když mluvil večer s maminkou. A zaslechla jsem, jak maminka říká, že mu rozumí a že ví, jak moc by chtěl být v Praze, na intru, na nové škole a že rozumí jeho zlobě a frustraci. To nevím, co znamená. Ptala jsem se ho a odpověděl, že vidí jen nekonečnej počet absolutně stejných, nudných, prázdných, nezajímavých dnů a že nezná nikoho, komu by to vyhovovalo. Má prý úplně nulovou motivaci, nevidí žádný cíl za děláním všech zadaných prací, nedokáže se hnát za známkama, nevidí důvod, proč by to všechno měl dělat.
Už toho mám taky dost. Už nikdo nemůžeme. Koho to vlastně zajímá? Žijou ještě naši učitelé, skautský vedoucí, chlapi, co vedou náš basketbalový oddíl? Uvidíme je ještě někdy? Budeme tady doma zavření třeba ještě několik let? Kdo nás sem vlastně zavřel a proč? Proč musím být zavřená, pořád jenom zavřená? Chodíme s rodiči ven, na výlety a na běžky, ale ani to pak nemám komu vyprávět, nic nového se nedozvídám, nevím, jak žijou ostatní spolužáci. Mám vlastně ještě spolužáky? Nutně už potřebuju do školy, a za panem učitelem na klavír a zahrát si basketbal a hlavně na skauta. Jinak. Tady. Už. Zešílím!!!
Nejmladší sestra potichu otvírá dveře. Přišla ze školy, jako druhačka tam může, ta se má! Hupne mi na klín, jestli s ní půjdu stavět to nové lego. Nemůžu, mám horu úkolů. “To už jsi měla včera, proč je někdy už nedoděláš, abysme si mohly hrát?” “Ty včerejší jsem včera dodělala a tohle jsou už zase ty dnešní.” Smutně odchází, vidím, že má v očích slzy. My tři starší sourozenci jsme zavrtaní v úkolech a ona je tu sama, dokud se jí maminka nezačne věnovat. A v podvečer tatínek, až skončí se svou prací. Maličká taky nemůže na kroužky, přišla o svoje milovaný hodiny klavíru i plavání a sborový zpěv má dvakrát týdně online. Jenže nesmí mít zapnutý mikrofon, jinak se teamsy sekají, takže hodinu a půl sedí před počítačem, zpívá a nikdo ji neslyší a ona taky nikoho neslyší. A z toho ji bolí hlava, tak chce po třech letech se sborem přestat. Napsala před měsícem dopis panu ministrovi školství, aby pustil našeho bráchu do školy a aby školy otevřel. Ozdobila ho samolepkami svých oblíbených motýlků a napsala ho úplně sama a pak nám ho nadšeně ukazovala. Od té doby se chodí každý den koukat do schránky, jestli už jí odepsal. Zatím nic. Já se za chvíli navečeřím, pak dopíšu čtenářský deník a vezmu si po celém dnu paralen na tu hlavu. Bolí hrozně hrozně. A pak půjdu spát a budu zase dvě hodiny koukat do stropu a bát se, jestli jsem opravdu odevzdala všechny úkoly. A ráno vstanu a začne to NIC nanovo. Takhle je to teď každý den. A bude to tak i zítra. A pozítří. A za týden, za měsíc, za rok. To už ani nebudu vědět, jak vypadá normální svět, normální lidi, normální vztahy. A normální už nebudu ani já.