Mezinárodní srovnávací analýza výsledků ve vzdělávání známá jako PISA zkoumá mj. také postoj patnáctiletých žáků ke škole. Čeští žáci tradičně chodí do školy nejméně rády ve srovnání s vrstevníky z přibližně 70 dalších zemí. Příčin může být mnoho, od jakési běžné národní brblavosti, přes upřímnost odpovědí ve srovnání s více uvědomělými cizinci, až třeba po nepřátelské klima mnoha českých škol. Tu je pár příkladů ze života:
“Nečum a zalez” křičí prvostupňová učitelka na druháčka, který o velké přestávce netrpělivě přešlapuje na prahu třídy a čeká na pokyn, že už může vyběhnout ze třídy a hrát si na chodbě.
“Ty chudáku nenažranej, to tě doma málo krmí, že musíš takhle hamounit?” ptá se tělocvikář ve školní jídelně deváťáka, kterému dvě spolužačky daly své jogurty, protože je kvůli “tajli” nejedí.
“Už vás mám plný zuby, teď budete všichni za trest sedět v lavici s rukama za zády” vypustí páru učitelka suplující u třeťáků. “Paní učitelko, proč mám sedět s rukama za zády, když jsem nezlobila?” odváží se zeptat třeťačka. “Protože většina třídy zlobila, tak budete potrestaní všichni a vyřiďte si to pak s těmi, co tady mluvili nahlas!”
Fyzikářka nemluví hrubě, ta pro jistotu nemluví skoro vůbec. Promítá hodinu za hodinou prezentace vytvořené jinou školou, doslovně je přečte a pak uloží dětem opsat si “všechno v zelených rámečcích”, popadne do ruky mobil a na 15 minut se od třídy “odpojí”.
“Tedy, mě ten dějepis v sedmičce vůbec nebaví, to není můj šálek čaje, ale budeme to muset nějak sfouknout” oznámí dějepisářka v září sedmákům. Osmákům říká: “Teda učivo osmičky fakt nemám ráda, to mě vůbec nebaví, tak to tak nějak rychle přejedeme.”
Hodiny sexuální výchovy s kluky v sedmé třídě zahajuje externistka takto: “Takže, kluci, víte už, že váš myšpulín vstává z postele dřív, než vy? A ruku nahoru, kdo z vás už sleduje péčko!”
A pak křik. Křik, který je běžnou součástí školních dní. Křičí družinářka, křičí uklízečka, křičí učitelka. Kdokoliv se namane u dětí, zcela beztrestně na ně může křičet. Co kdyby se děti vůči učitelům chovaly stejně? Mohlo by to v tu chvíli ve školách vypadat třeba takhle:
“Nečum a zalez” křičí deváťák o přestávce na učitelku, která se přišla podívat na zdroj hluku v šatnách.
“Vy chudinko nenažraná, to vás doma málo krměj?” zavtipkuje ve školní jídelně sedmačka na adresu tělocvikáře, který má na tácu kromě svého i tři jogurty od svých kolegyň.
“Takže, pánové, v kolika letech jste se dostali poprvé k péčku a kdo z vás ho sleduje ještě teď?” vyzvídají sedmačky na členech pedagogického sboru.
Nepřijatelné?
Nebo jinak: Kdo chce chodit, a k tomu rád, do práce, kde ho hned zrána seřve šéf? Pak i šéfův šéf? A v poledne uklízečka, při odchodu vrátný? Kdo by akceptoval, že ho nadřízený rovná do latě slovy “Nečum a zalez?” Kdo by chtěl sdílet se třiceti kolegy své niterné pocity, plány, sebehodnocení či potíže s ranní polucí?
Absurdní?
Tohle zažívají ve školách mnohé české děti! Uvedené citace jsou bohužel reálné, všechny tyto situace prožily buď naše děti, anebo kolegové zmíněných učitelů v několika školách.
Projevují se tímto způsobem též učitelé britští, singapurští, norští, estonští a další? Křičí na své žáky, ponižují je, deptají? Tady nepomůže méně učiva a více interaktivních tabulí, méně stresu a více koberců, méně drilu a více kompetencí.
Teprve až se děti budou cítit ve škole bezpečně, až se k nim dospělí budou chovat noblesně a s respektem, až začnou dětem ukazovat, jak kultivovaný mají vztah sami k sobě a ke svému okolí, pak budou do školy chodit rády i české děti. Než tohle pochopíme a přijmeme, můžeme diskutovat o motivaci, formativním hodnocení, tykání učitelům, heterogenních třídách, osekání učiva, proměně učitele v průvodce, netestování, svobodném učení a tak. A na postoji českých žáků ke školám se nezmění ani mrť.
PS: Respekt všem soudným, vyzrálým, kompetentním učitelům, kterých je v našich školách hodně. Bohužel ne dost.