„Dej si placku na čelo…“

… volaly Rychlé šípy, když potřebovaly, aby se někdo uklidnil, přestal s tím, co dělal. Jinými slovy: zpomal, zamysli se, zastav. Soustředěnost a rozvaha.

Ještě ani neskončilo distanční vzdělávání, ještě ani nevíme, zda a kdy nastoupí všichni zpátky do školních tříd, ještě netušíme, na jakou školu a zda vůbec půjdou naši deváťáci (páťáci, sedmáci) po prázdninách a už přicházejí noví věrozvěsti s tvrzeními o nezbytnosti změnit z gruntu celou školu. Všecko je totiž špatně – od známkování, přes přijímačky, maturitu, obsah učiva, zastaralé učitele až po povinnost vůbec do školy chodit. V éteru znějí kategorická tvrzení nepodepřená daty a vizionáři s očima navrch hlavy vykládají o příležitosti, novém začátku, zásadní proměně školství.

A sypou esa z rukávu:

  • Zrušme známkování od teď už napořád, ať učitelé najdou lepší způsob motivace dětí než odměny a tresty v podobě jedniček a pětek.
  • Zrušme jednotné přijímačky odteď navždy. Ať si jednotlivé školy zvolí každá svůj způsob přijímání zájemců o studium.
  • Zrušme maturity, po čtyřech letech studia je zbytečné dokazovat ve stresu, že student ovládá nahodile zvolenou výseč znalostí.
  • Zrušme každodenní docházku do školy. Tolik hodin je zbytečných, stačí 2-3 dny v týdnu a zbytek samostudium pro zájemce.
  • Zrušme dělení do tříd podle věku dětí.
  • Zrušme dělení výuky na předměty.
  • Zrušme zbytečné předměty.
  • Zrušme minimálně polovinu nynějšího učiva.
  • Zrušme převahu prezenčního vzdělávání a zrovnoprávněme ho s distančním.

To jsou pořád ty samé myšlenky, s kterými se potkáváme dlouhá léta. A právě teď, když mají učitelé, rodiče i žáci co dělat, aby se vyrovnali s nezvyklou situací, tlačí progresivisti na pilu a mocí mermo se snaží narvat svoje touhy do éteru, do médií, k politikům, k ministrovi, do povědomí veřejnosti. Možná se jedná o marginální proud, který se snaží tvářit jako ten hlavní, nejdůležitější, určující.

Proč ne?

Třeba to všechno bude k dobru. A třeba ne. Nevíme totiž, k jakému dobru by to mělo být, co od školy chceme.

Ani na stránkách MŠMT, ani v klíčovém dokumentu Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ není uvedeno, kam jako společnost chceme směřovat, kde chceme za deset let být a jaké tedy chceme vychovat jedince z našich školáků a studentů. Bez jasné vize je marno vysilovat se diskusemi zda známkovat či ne, zda dril nebo měkký přístup, zda autorita nebo parťáctví, zda maturita nebo klausury. Oboje může být stejně dobré pro naplnění té které vize.

Nejistota, nedílná součást epidemie, je násobená obavami, co zbude ze současného školství. Naše školy, přes veškeré strašení progresivistů, zatvrzele odmítají produkovat výhradně omezené ovce bez vlastního názoru, dospělce s paletou pouze tvrdých dovedností, znejistělá individua dezorientovaná v moderním světě a neschopná obstát bez náležitého vedení. Přes léta trvající útoky na současnou školu máme pořád skvělé absolventy učebních i maturitních oborů, vysokoškoláky schopné obstát ve světové konkurenci, profesionály žádané doma i v zahraničí a špičkově vybavené továrny i vědecká pracoviště. Nenechme si vnutit nesmyslnou představu o tupé české škole. Naše školy se mění a měnit budou. Přesně tak, jak to dělají v průběhu staletí  – pomalu. Teď není doba na změny, aniž by tyto byly zbrklé, nahodilé, nesouvislé, škodlivé.

Netřeba využívat nastalé situace k přihřívání vlastní polívčičky. Vyčkejme nástupu dětí, studentů a učitelů zpátky do škol, rodičů do práce. Vyčkejme jejich reakcí na prožité období. Věnujme pozornost faktům i pocitům a pečlivě oboje shromažďujme, třiďme, analyzujme. Zpracujme výstupy, komentujme a pak se teprve při společenské diskusi řízené ministerstvem domluvme, kam a kudy se dál vydáme. Soustředěnost a rozvaha. Všechno ostatní jsou jen střety s ješitností.

Komu k dobru?

Napsat komentář